Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyškov na počátku nacistické okupace

 Okresní město na počátku hnědého temna

Rok 1939 nezačal ani na Vyškovsku nijak optimisticky. Dosud nezhojené rány představovaly vzpomínky na nedávné tragické okamžiky kolem Mnichovské dohody a následné zmatky týkající se péče o nešťastné vysídlence
z příhraničních oblastí odevzdaných Německu. Hluboké trauma prožívali občané, kteří přijali mladý československý stát za svůj. Jak trefně napsala přední česká historička Věra Olivová, „zklamání a ponížení vyvolávaly beznaděj a hněv. A s rozbitím státu se hroutil i československý demokratický systém...“ Převládaly pocity „bezvýchodnosti, nicotnosti všeho minulého
a beznaděje při pohledu do budoucnosti“. Ve stínu těchto pocitů možná obyvatelům i častým návštěvníkům okresního města unikly zdánlivě podružné skutečnosti jako ta, že pomalu, ale jistě slábne stavební boom podpořený příchodem vojenské posádky do Vyškova v roce 1936, který se projevil především rozšiřováním zástavby v západním a severním směru.
Další nejistotu způsobovaly události na Slovensku, jež v listopadu 1938 vyhlásilo autonomii. Jak známo, v noci z 9. na 10. března 1939 obsadily převážně české vojenské a policejní složky klíčová místa na Slovensku, zatkly kolem dvou set padesáti funkcionářů slovenského autonomistického režimu
a prezident Emil Hácha odvolal členy slovenské autonomní vlády v čele
s Josefem Tisem. Na události, nazývané zejména některými slovenskými historiky „Homolův puč“ podle příjmení generála velícího této akci, se významně podíleli i příslušníci vyškovského 2. pluku útočné vozby. A právě tato skutečnost mohla mít při troše smůly nepřímou souvislost s tragédií, k níž naštěstí nakonec nedošlo. Shodou okolností se totiž při návratu ze Slovenska jeden z tanků porouchal a jeho oprava se protáhla až do ranních hodin osudného 15. března, kdy Němci zahájili okupaci Čech a Moravy a kdy již několik hodin existoval samostatný Slovenský stát. Situaci popsal ještě v roce 1939 vyškovský kronikář Vojtěch Procházka. Zmíněný tank se podle něj „velkou rychlostí pohyboval od Rousínova k Vyškovu. V té chvíli blížily se již pancéřové vozy říšské branné moci od Prostějova po státní silnici k Vyškovu
a velitel oddílu poslal jeden z tanků napřed. Krátce před příjezdem německého tanku dorazil opožděný tank vyškovské posádky do svých kasáren a tím se předešlo srážce, která se mohla státi na otevřené silnici“.
Avšak nepředbíhejme. Stejně jako každý rok měla každá obec, každá vesnice či město i na rok 1939 plány na zlepšení života svých obyvatel. Vyškované se tak měli dočkat například rozšíření vodovodu, zřízení velké čisticí stanice, další regulace toku Hané, nového mostu u Sokolovny či nových prostor pro živnostenské pokračovací školství. To, že si budou muset počkat, ukázaly další měsíce hektického roku, v jehož březnových dnech Hitler rozdupal naděje optimistů, kteří uvěřili slovům určeným britskému premiéru Chamberlainovi, že po zabrání Sudet nemá vůči Československu dalších nároků.
Když během středečního dopoledne 15. března Němci vylepili ve středu Vyškova proklamaci o obsazení českomoravského území a převzali vojenské objekty, tlačily se do očí zdejších obyvatel slzy. Podle svědectví vyškovské kroniky se němečtí vojáci, ale zejména důstojníci, chovali k obyvatelstvu korektně, ale je otázkou, do jak velké míry zde prohovořila kronikářova autocenzura – nezapomínejme, že šlo o autentický zápis datovaný oním nešťastným rokem! Na druhou stranu přirozenou lidskou vlastností je upínat se v těžkých chvílích k sebenepatrnějším, leč přece jen nadějím. Takovou naději znamenal článek 3 výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, slibující autonomii. Lidé se s ním měli možnost seznámit 16. března.
Zvykali si na dvojjazyčné tabulky, jízdu vpravo a zákaz parkování a dvojsměrné jízdy v úzkých městských ulicích. Koncem dubna se věci zdánlivě vracely do původních kolejí. Začaly se dostavovat rozestavěné objekty, vyškovský divadelní spolek Haná opět obnovil zkoušky na chystaná představení, lidé mohli navštěvovat výstavy vyškovských umělců. Zdálo se, že sliby o autonomii hodlají nacisté dodržet. Funkcionáři radnice zůstali dosud na svých místech, zastupitelstvo nadále existovalo. Zrovna tak zatím zůstávala v platnosti většina názvů ulic. Výrazné zásahy do pravomoci českých orgánů spojené se jménem nechvalně známého vládního komisaře Karla Matzala měly přijít na řadu zhruba za rok.
Iluze o perspektivě českého autonomismu byla posílena i existencí Národního souručenství – v podstatě jediné povolené české politické organizace. Mělo být nástrojem loajální spolupráce s Němci, avšak moderní historiografie již dávno překonala jeho hodnocení jakožto kolaborantské platformy. Naopak – na půdě Národního souručenství se dařilo vytvořit základnu pro různé formy české autonomie, ba dokonce některé jeho složky spolupracovaly
s občanským odbojem. Není tedy divu, že Němci postupně jeho činnost utlumili. Okresním vedoucím Národního souručenství pro Vyškovsko se stal tajemník I. kontribučenské spořitelny ve Vyškově JUC. Miloš Havelka. Víme, že na Vyškovsku se do Národního souručenství přihlásilo 98 procent mužů. Údaj přímo z Vyškova hovoří o tom, že bylo odevzdáno 1798 přihlášek, ač počet registrovaných voličů činil pouhých 1627. Nesoulad tkvěl v tom, že se hlásili i přesídlenci z pohraničí a vojenští a četničtí gážisté, kteří neměli v předválečném období volební právo.
Pod povrchem jakési prvotní protektorátní „téměř idyly“, jejíž zdání se nacisté snažili v očích zahraničních pozorovatelů podporovat, však zažehaly plameny národního odporu, v jehož čele stály vrstvy obyvatelstva, o které se opírala předválečná Masarykova republika. V prvé řadě šlo o vojáky z povolání, kteří hodlali dodržet přísahu, již první republice složili.
Shodou okolností však první obětí z vojenských řad na Vyškovsku byl poddůstojník v prezenční službě. Při předávání vyškovských kasáren nacistickému wehrmachtu došlo k incidentu, při němž byl Němci zastřelen četař aspirant František Minařík, příslušník jednoho z ročníků, které byly v oněch dnech propouštěny do civilu. Z řad vojenských gážistů vzešel i opravdový hrdina, který na vlastní kůži poznal výslechové metody gestapa, na hony vzdálené všemu, co by se dalo nazvat civilizovaným středoevropským policejním standardem.
Šlo o velitele vyškovského pluku Josefa Morávka (viz fotografie níže), významného odbojového funkcionáře jihomoravské sítě organizace Obrana národa. Jeho vlastenecky laděný poslední denní rozkaz z 30. března, zakončený citátem ze Smetanovy Libuše, je dnes již legendární. Tento statečný voják zemřel za dodnes ne zcela vyjasněných okolností v prosinci 1939 ve vazbě gestapa. Podle jedné verze si vzal život sám v trestnici v Brně na Špilberku, podle druhé byl zastřelen při rvačce s příslušníky gestapa
a strážnými SS během předběžného výslechu v brněnských Sušilových kolejích.

vyskov_publicistika_01_denik-380.jpg

I z toho vidíme, že nacistický okupační režim ukázal koncem roku 1939 svou skutečnou tvář – zejména po akcích protiněmeckého odporu ve větších městech.
I menší města a vesnice však měly v budoucích letech poznat tuto tvář nacismu.
A bohužel jim k tomu bylo dopřáno více času, než by komukoliv bylo milé. 

Radek Mikulka
(uveřejněno ve Vyškovském deníku 13.3. 2009)